Po vodě i po svých...

V pátek vyrážím do Chropyně . Odvážím synáčka a při té příležitost si určitě nenechám ujít i nějakou tu výpravičku do přírody! Prší a nevypadá to, že by mělo přestat. Přesto vyrážím k Zámeckému rybníku. Poprchá a hladina rybníka je zahalena těžkými mraky. Na ní jsou jen lysky, roháči a poláci velcí. Potěší dvojice potápek černokrkých. Nad racčí kolonií se hašteří jen několik racků chechtavých. Nu žádná sláva, ale aspoň jsem se vyvenčil 

Na sobotu jsem si s mým nejstarším synem Davidem naplánoval plavbu v nafukovacím člunu. Pojedem pěkně z Troubek po Bečvě a po soutoku s Moravou dál až do Kojetína. Počasí nám přeje. Je pod mrakem, neprší a na horko to nevypadá. Už se těším, až budu protentokrát pozorovat život na řece z hladiny a ne se prodírat křovím na břehu. Proud řeky nás  v klidném tempu nese vstříc dobrodružství. První opeřenci se ukazují už po chvíli. Volavka popelavá lovící v mělké vodě, nebo dvojice kvakošů nočních ,kteří po našem přiblížení k nim, poodlétnou o kus dál a tímto způsobem nás doprovází několik set metrů.

Míjíme soutok Bečvy s Moravou a míříme dál přírodní rezervace Zástudánčí. Vysoké břehy řeky jsou ideálním hnízdištěm ledňáčků, kteří nám při lovu předvádí své nádherně zbarvené peří. Na písčitých mělčinách pozorujeme několik pisíků obecných. Plavba jde jako po másle jen jednou se dostáváme do úzkých. Najeli jsme na polopotopený kmen a člun nechce tam ani zpátky. Ani silný proud nás neosvobodil. Už už jsem se chystal vklouznout do ledové vody a vyprostit naši kocábku, když tu se člun dává do pohybu. Uf, do vody se mi teda fakt nechtělo!

Další cesta už probíhá bez potíží. V jednu chvíli vidíme i pětici pisíků obecných. Ukáže se nám čáp černý a majestátně nad námi plachtí luňák hnědý. Užíváme si vzácného klidu, kdy nás na vodě nic neruší, proud řeky pracuje za nás a prostě pohoda klídek!

Z řeky už jsem dávno doma, v žaludku mě hřeje pozdní oběd  a já už vymýšlím, kam se ještě rychle vypravit. Volba padá na můj snad nejmilejší kousek země vůbec. Pro náhodného návštěvníka ničím zajímavý, naprosto obyčejný! A o jakém kousku země to tady vlastně píšu? Je jím malý remízek, který je od mého bývalého bydliště vzdálený přesně dvanáct minut chůze!

Kolikrát jen, jsme tuhle dvanáctiminutovku absolvovali jako náctiletí kluci! V Lesíku(takové jednoduché méno jsme mu dali) jsme trávili každou volnou chvíli! Postavili jsme si tam takový srub, či spíše chajdu, ale v našich očích to byl ten nejromantičtější zálesácký srub na světě! Tam jsme spávali, opékali si na rožni kuře, nebo jen tak spřádali smělé plány do budoucna.

Nedaleko Lesíka jsem narazil na ještě částečně zaplavené pole. Na bahně loví šest vodoušů baheních, tři kulící říční a několik čejek chocholatých. Vysoko nad polem krouží dospělý orel mořský. Tady bych ho nečekal, ale o to větší radost z něj mám!

Spokojený se sobotními výpravami za přírodou mířím k našim. Na rozloučenou mi zamává zajíc polní a já už se těším na další putování k vodě, do lesů a polí!